Mohlo by se to tak zdát. Stačí změnit rytmus hodiny, vyplnit se žákem během toho pár papírů a voilà, najednou začnou všichni žáci zázračně cvičit, uvědomovat si svoji zodpovědnost, kvalitně se hodnotit a efektivně plánovat. Takhle snadné to ale není. Děti se to vše potřebují postupně naučit. Jenže se to nenaučí samy od sebe, je třeba vedení a pomoc učitelů.

Tak jako je hodnocení tabulky na cvičení novinkou pro nás, tak i pro děti je její vyplňování zcela nová věc. Věc náročná, na kterou je potřeba doma myslet, kterou mají stále vést v povědomí. Věc, která jim ale pomáhá.

Některé děti jsou ale naprosto odolné. Přes vysvětlování našich důvodů, proč i přes objasňování výhod dané techniky pro dítě samotné.

Mám tu letošní příběh jedné holčičky, říkejme jí třeba Evička. Tak tedy Evička ke mně přestoupila od kolegyně před dvěma lety. Sama její bývalá učitelka o ní tvrdila, že Evičku asi nenaučila cvičit, že to prostě nejde. Evička je moc chytrá holka, hudebně nadaná, ve škole jí to všechno jde bez problémů, hraní jí baví, na hodinách je aktivní. Tak proč, kruci, ta domácí práce pořád nejde na svět a postup kupředu je velmi pomalý a většinu času dokonce stagnuje?

Zkoušela jsem všechno, co mě napadlo. Po rozhovoru s maminkou jsem zjistila, že maminka nepřikládá známkám vůbec žádný význam, a že Evičky hraní je zcela v jejích rukách, ona se do toho nehodlá míchat. Au, abych pravdu řekla, spadla mi brada. Od velmi pěkného postoje ke známkám až k naprosté ignoraci zájmů vlastního dítěte, páni.

Zjistila jsem tak, že Evička je ve svých osmi letech na všechno sama. Tak jsme začali hledat různé způsoby a pomůcky, aby měla Evička organizaci svého času snadnější. Díky ní vlastně vznikla mapa pokroku ve skladbách, která nám moc pomohla. Ale po pravdě, nebyla jsem moc úspěšná. Evička byla pořád hodně uzavřená, vždy vše slíbila, ale výsledek nikdy tak nevypadal.

Až letos, když jsem naplno začala s formativní výukou se (až tedy ve druhém pololetí) začaly lámat ledy. Práce to byla dlouhá, nejprve jsem s tabulkou na cvičení odhalila velice omezené možnosti Eviččina domácího cvičení. Evička totiž žije ve střídavé péči (což mi maminka nepotřebovala na naší schůzce sdělit) a u tatínka prostě není a nebude klavír. Takže Evička jede v módu - týden cvičit můžu a týden prostě ne. A teď do toho přicházejí obyčejná přání malé holčičky - hraní s kamarádkami, přespávačky, oslavy narozenin. Ale co když ta akce přichází zrovna v týden, kdy je ta možnost cvičit? Tak se na klavír prostě necvičí, že. Podpora maminky je nulová a Evička sama si svůj čas ještě kvalitně zorganizovat neumí. A tak trpělivě zapisujeme, vysvětlujeme, plánujeme.

A výsledek? Evička po půl roce dokáže o klavíru přemýšlet v rozsahu celého týdne. Ví, že když je u tatínka, má omezené možnosti cvičení a těch pár dnů musí využít na maximum. Začala také cvičit vědomě, ne jen dokolečka přehrávat. Není to zázrak, je to spíš začátek cesty, ale posun oproti loňskému roku je obrovský.

Bez formativního přístupu bych přišla o možnost rozvíjet její hudební talent. Celá situace by mohla skončit starou dobrou mantrou učitelů na ZUŠ: “To dítě na to nemá.” Jenže já čím dál tím více zjišťuji, že ten žák na to má skoro vždycky. Hlavní otázkou je, zda na to má ten učitel.